Rasad a Taufiq

Rasad a Taufiq byli prtel. Rasadova babicka zila ve stejn ctvrti jako Taufiqova rodina. Jelikoz Rasad zustval se svou babickou o pololetnch a letnch przdninch kazd rok, mohli trvit cel tento cas spolu.

Prvn pololet skoncilo. Vsichni dostali sv vysvedcen a Taufiq s kamardy si pocali uzvat przdnin. Jenze pocas bylo prlis studen a tak si prvn dny przdnin nehrli mnoho venku. Sice se obcas dostali ven, ale videli sv kamardy a hrli hry vzdycky jen na chvli. Nekdy se setkali doma u jednoho z kamardu, povdali si a jedli cukrov a kolce, co jim jeho matka pripravila.

Ale ackoli tak uz uplynul tden, Taufiq nespatril Rasada. Ptal se druhch kamardu, zda ho nevideli. Vsichni mu rekli, ze Rasada od poctku skolnch przdnin tak nevideli. Taufiq si myslel, ze asi nesel ven, kdyz bylo oskliv pocas, prestoze vedel, ze jindy by si hrl venku i kdyby snezilo, protoze Rasad si ve snehu hrl moc rd. Rozhodl se, ze mu zavol.

Jakmile se dostal domu, sel rovnou k telefonu a zavolal do domu Rasadovy babicky. Babicka to zvedla a ihned poznala Taufiquv hlas.

"Nevidel jsem Rasada co skoncila skola," vysvetloval Taufiq. "Mel jsem obavy. Napadlo mne, ze se u vs ztra stavm, ale rozhodl jsem se nejprve zatelefonovat."

Rasadova babicka mu vysvetlila, ze Rasad tentokrt na przdniny neprijel, protoze je nemocn. Mel tezkou chripku a cel przdniny musel zustat v posteli a odpocvat. "Dm ti jeho telefonn cslo," rekla mu. "Bude moc rd, kdyz o tobe uslys."

Taufiq si zapsal cslo a jeste tu minutu volal Rasadovi.

Vzala to Rasadova matka. Rekla, "Rasade, vol tvuj kamard Taufiq," a predala sluchtko Rasadovi, kter lezel ve svm pokoji.

Rasad si vzal telefon a rekl Taufiqovi: "To jsem rd, ze jsi zavolal. Je hezk slyset tvuj hlas."

Taufiq sdelil Rasadovi, ze si delal starosti, protoze ho o przdninch nevidel a potom, co nekolik dn cekal, zavolal jeho babicku a bylo mu moc lto, kdyz se dozvedel, ze je nemocn.

Rasad vysvetlil, ze na poctku przdnin chytil hroznou chripku a ze musel zustat doma, protoze mu doktor zakzal chodit ven, nardil mu odpocvat a nedovolil chodit ven, dokud se mu plne neulev, takze proto trv przdniny doma.

"Brzy se uzdrav," rekl mu Taufiq. "Je mi te moc lto. Doufm, ze se ti rychle ulev." Sdelil mu, ze vsichni kamardi ze sousedstv si o neho tak delali starosti. Jelikoz se vsak bl, aby Rasada neunavil, nechtel po telefonu mluvit moc dlouho.

Rasad pravil: "Jsem tak rd, ze jsi zavolal. Pozdravuj vsechny kamardy a nezapomen zase zavolat."

Taufiq mu znovu poprl brzk uzdraven a zavesil. Byl velice nestastn, ze kamard je nemocn a mus trvit przdniny takovm zpusobem.

Kdyz si matka vsimla, jak je zarmoucen, ptala se ho, co se deje. Taufiq j povedel o problmu svho kamarda. "Kdo v, jak se mus nudit, kdyz trv przdniny takovm zpusobem. Zajmalo by me, co jinho bych pro nej mohl udelat," rekl.

Matka chvilku uvazovala: "Nebydl daleko. Muzes ho jet navstvit. Rasadova matka je moje star prtelkyne a dlouho jsme se nevidely. Mohu se s n zroven setkat."

"To by bylo skvel, mami. Kdy pojedeme?" zvolal radostne Taufiq.

"Zavolej Rasadovi a zeptej se ho, kdy by byl vhodn cas," rekla mu matka.

Druh den brzy rno volal Taufiq Rasadovi. Povedel mu, ze ho chce s matkou navstvit a zeptal se, kdy by se jim to hodilo.

Rasad byl velice stastn a rekl, ze i jeho matku to potes. Rekl, ze je budou cekat ztra.

Taufiq s matkou vyrazili druh den brzy zrna. Po nekolika hodinov ceste dorazili do Rasadova domu. Rasadova matka je vrele privtala. "Mela jsem velkou radost, kdyz jsem uslysela, ze prijedete," pravila. "Je to od vs moc hezk, ze jste prijeli celou tu cestu."

Spolecne sli k Rasadovi do pokoje. Stastne je privtal ze sv postele. Potom, co se ho vyptali, jak se ct a chvilku si povdali, matky nechaly chlapce o samote.

Pak cosi upoutalo Taufiqovu pozornost. Navzdory tomu, ze musel zustat v posteli a prolezet cel przdniny, byl Rasad velice vesel. Nevypadalo to, ze ho trp jeho stav.

"Myslel jsem, ze te najdu, jak se nuds a jsi nestastn," rekl. "Kdybych j mel trvit przdniny takto, tak bych byl opravdu smutn, ale vidm, ze ty jsi dost spokojen. Nevypads, ze by te to otravovalo."

"Ms pravdu," souhlasil Rasad. "Prvn den jsem si myslel presne toto a byl jsem velice nestastn. Byl jsem tak smutn, ze jsem se chvlemi neubrnil plci. Muj bratranec Ali, kter za mnou prisel na nvstevu, byl zarmoucen, kdyz mne videl v takovm stavu. Navstvil mne znovu o nekolik dn pozdeji, kdy jsem na tom byl o trochu lpe. Mel s sebou knihu. Rekl mi, ze ji jeste nedocetl, a ze by ji mi jinak dal, ale ze mi chce precst cst, kterou precetl."

"Kdyz jsem mu rekl, ze to rd uslysm, predctal mi to. Kniha vysvetlovala, ze Allh vytvoril vsechno za urcitm celem a ze i ve vecech, kter na prvn pohled vypadaj spatne, je dobro. Rkalo se v n, ze lid, kter ver v Allha a duveruj Mu, by meli jednat s vedomm, ze ve vsem je rozhodne nejak pozehnn."

"Bylo tam hodne takovch prkladu. Jeden se tkal toho bt nemocn. To, co se tam psalo, mne velice ovlivnilo. Jak se v knize pravilo, i ta nejprosts nemoc, treba chripka, ukazuje, jak bezmocn lid ve skutecnosti jsou. Chripku pusob nepatrn vir, kter nen viditeln pouhm okem. Ale tento malick virus oloup cloveka o slu a prinut ho ulehnout do postele. Dostane ho do stavu, kdy nemuze chodit nebo dokonce ani mluvit. Clovek nemuze delat nic jinho, nez lezet a cekat, az se mu ulev."

"To je pravda," souhlasil Taufiq. "Tak se to deje, muzes je brt lky a cekat, az se uzdravs."

Rasad pokracoval:

"Kdyz onemocnme, uvedomme si, jak velk pozehnn je zdrav. Kdyz je clovek v dobr kondici a muze chodit, behat a hrt si bez potz, mel by uvazovat o nemoci a bt vdecn Allhu. Kdykoli rno vstanes schopen chodit, behat a delat, cokoli se ti zlb bez ciz pomoci, to je velk dar od Allha. Jak se rkalo v knize, stvorenm nemoci Allh primeje lidi o tom premslet a vsmat si toho."

"Ano, to co rks, je dost pravdiv," prikvl Taufiq.

Rasad pokracoval se svm vysvetlenm: "Jakmile jsem zacal uvazovat takto, uz jsem nebyl dl nestastn. Jsem rd, protoze se mi pomalu ulevuje. Budu plne v pordku, az zacne skola. Potom budu mt jeste vets radost, ze je mi dobre a jsem schopen behat a hrt si."

Vtom vstoupila do pokoje Taufiqova matka a rekla mu, ze je cas jt.

"Chci si tu knihu tak precst. Posles mi ji, az skoncs?" zeptal se Taufiq.

"Jisteze," rekl Rasad. "Poslu ti ji hned, jak ji doctu."

Cestou domu si Taufiq znovu promslel to, co rkal Rasad. Byl moc rd, ze ho videl spokojenho a vyslechl, co mu Rasad povdal. Pomyslel si, "Bt zdrav je opravdu velk pozehnn a az budu doma, povm o tom vsem kamardum."