Život Na Tomto Světě

DOWNLOAD THE BOOK

Download (DOC)
Comments

CHAPTERS OF THE BOOK

< <
9 / total: 9

Relativnost Času a Realita Osudu

Vše, co se týká výše zmíněného, dokazuje, že "trojrozměrný prostor" ve skutečnosti neexistuje, že to je předsudek založen pouze na vnímání, a že člověk vede celý svůj život v "bezprostornosti". Tvrdit opak by bylo jako zastávat pověrčivou domněnku, která by měla od logiky a vědecké pravdy velice daleko. Neexistuje totiž žádný solidní důkaz, který by existenci trojrozměrného hmotného světa dokázal.

Tímto se vyvrací zásadní předpoklad materialistické filozofie, která si zakládá na teorii evoluce, předpoklad, že hmota je absolutní a věčná. Druhý předpoklad, ve kterém si materialistická ideologie hoví, je, že čas je absolutní a věčný. Toto je stejná pověra jako ta první.

Vnímání Času

To, co vnímáme jako čas, je ve skutečnosti metoda, kterou se porovnává jeden moment s dalším. Lze to vysvětlit na příkladu. Tak třeba, když člověk zaklepe na předmět, uslyší specifický zvuk. Když zaklepe na stejnou věc o pět minut později, uslyší další zvuk. Dobu mezi prvním a druhým zvukem nazývá "čas". Nicméně ve chvíli, kdy slyší druhý zvuk, první zvuk už není nic než pouhá představivost v jeho mysli. Stává se pouze útržkem informace v jeho paměti. Člověk vnímá pojem "čas" tak, že porovnává okamžik, který právě prožívá, s událostmi ve své paměti. Kdyby k tomuto porovnání nedocházelo, pak by ponětí o čase nemohlo existovat.

Člověk dělá podobná srovnání, když vidí někoho vstoupit dveřmi do místnosti a usedat uprostřed místnosti do křesla. Mezitím, než si dotyčný sedne do křesla, se v mozku uschovají informace, které zpětně dokáží promítat události od okamžiku, kdy dotyčný otevřel dveře, vstoupil do místnosti a než si usedl do křesla. Vnímání času nastane, když člověk začne porovnávat tyto informace s mužem, který sedí v křesle.

Ve stručnosti, čas začne existovat v okamžiku, kdy začneme porovnávat informace uložené v mozku. Kdyby člověk neměl paměť, pak by jeho mozek neměl co promítat, a pojem o čase by nikdy nebyl zaznamenán. Jediný důvod proč někdo tvrdí, že je mu třicet let, je protože jeho paměť nashromáždila informace, které se týkají těchto třiceti let. Kdyby jeho paměť neexistovala, tak by si uplynulých 30let nemohl vybavit a prožíval by jen okamžiky, které se právě uskutečňují.

Vědecké Vysvětlení Nadčasovosti (Věčnosti)

Zkusme tento předmět objasnit tím, že uvedeme, jak si ho vysvětlovali různí vědci a učenci. Profesor genetiky François Jakob, slavný intelektuál a nositel Nobelovy ceny, píše v své knize Le Jeu des Possibles (Možné a Skutečné) o času plujícím pozpátku:

Filmy, které jsou promítány pozpátku, nám umožňují si představit svět, ve kterém by čas plynul pozpátku. Svět, ve kterém se mléko vylévá ze šálku s kávou směrem zpět do krabice od mléka; svět, ve kterém jsou světelné paprsky vysílány ze zdí a shromažďovány v centru gravitace namísto toho, aby tryskaly ze světelného zdroje; svět, ve kterém kámen skáče z vody do dlaně za doprovodu udivující spolupráce nespočetných kapek vody. V tomto světě, kde čas má opačné vlastnosti, by procesy v našem mozku a paměť ukládající informace, měly podobnou zpětnou funkci. To stejné platí pro minulost i budoucnost a svět se nám bude jevit přesně tak, jak se nám jeví teď.31

Svět nefunguje tak, jak bylo nahoře popsáno, protože náš mozek je zvyklý na jistý sled událostí a my očekáváme, že čas běží vždy kupředu. Nicméně toto je rozhodnutí stanovené v mozku a je relativní. Ve skutečnosti nemůžeme nikdy vědět, jak čas ubíhá nebo jestli vůbec ubíhá či nikoli. Toto naznačuje fakt, že čas není absolutní úkaz, ale spíše druh vnímání.

Relativnost času je skutečnost, která byla potvrzena jedním z nejdůležitějších fyziků 20. století, Albertem Einsteinem. Lincoln Barnett, napsal v jeho knize Vesmír a Dr. Einstein:

Společně s absolutním prostorem odhodil Einstein pojetí absolutního času - stabilního, neměnného, neúprosného a univerzálního plynutí času, který proudí z nekonečné minulosti do nekonečné budoucnosti. Mnoho nejasností, které obklopovaly Teorii Relativity, pramenilo z lidského zdráhání si uvědomit, že pocit času, stejně jako pocit barev, je forma vnímání. Stejně jako je prostor pravděpodobným uspořádáním materiálních objektů, tak čas je jednoduše pravděpodobná posloupnost událostí. Subjektivitu času nejlépe vyjádřil sám Einstein: "Prožitky jednotlivců se nám zdají být seřazeny podle sledu událostí; při tomto procesu jsou jednorázové události, na které si vzpomeneme, zorganizovány podle kategorií 'dříve' a 'později'. Pro každého jednotlivce proto existuje 'Já-čas' neboli subjektivní čas. Ten je sám o sobě neměřitelný. Já vskutku mohu spojit čísla s událostmi, a to takovým způsobem, že větší číslo je spojováno s pozdější událostí než-li s dřívější.32

Einstein sám poukázal, jak uvádí Barnettova kniha:

"prostor a čas jsou druhy intuice, které již nadále nelze oddělovat od vědomí stejně jako od našeho pojetí o barvě, tvaru nebo velikosti". Podle Teorie Obecné Relativity: "Odstraníme-li posloupnost událostí, podle které měříme čas, pak čas nemá žádnou nezávislou existenci."33

Jelikož čas spočívá v vnímání, závisí zcela úplně na vnímateli a je proto relativní.

Rychlost, jakou čas utíká, se liší podle toho, na jaké měřítko se odvoláváme. V lidském těle nejsou žádné přirozené hodiny, které by přesně ukazovaly, jak rychle čas ubíhá. Lincoln Barnett napsal: "Tak jako by bez oka neexistovala věc jako je barva, protože nám ji oko dokáže zprostředkovat, tak ani okamžik ani hodina ani den nejsou nic bez události, která se na ně otiskne".34

Relativnost času je naplno prožívána ve snech. Zatímco si myslíme, že prožíváme vidiny ve snech, které trvají i několik hodin, ve skutečnosti trvají jen několik minut nebo několik sekund.

Zamysleme se nad příkladem, který nám to lépe vysvětlí. Představme si, že jsme v pokoji s jedním oknem, které bylo specificky navržené a zůstaneme zde po určitou dobu. V místnosti jsou hodiny, které nám ukazují kolik času již uplynulo. Z okna můžeme zároveň sledovat, jak v určitých intervalech vychází a zachází slunce. Až se nás za několik dní zeptají, jak dlouho jsme v tom pokoji strávili, naše odpověď bude záležet jednak na zachovaných informací ze sledování hodin a jednak z výpočtů, kolikrát slunce vyšlo a zašlo. Řekněme, že jsme odhadli, že jsme v pokoji strávili tři dny. Nicméně až nám osoba, která tento pokus připravila, řekne, že jsme v místnosti strávili jen dva dny a že slunce, které jsme oknem pozorovali, bylo uměle vyvoláno simulačním přístrojem a že ty hodiny v místnosti byly naschvál regulovány tak, aby pracovaly rychleji, pak náš výpočet nemá žádný význam.

Tento příklad potvrzuje, že informace, které máme o rychlosti ubíhajícího času, záleží na relativních referencích. Relativnost času je vědecký fakt dokázaný také vědeckou metodologií. Einsteinova Teorie Obecné Relativity tvrdí, že rychlost času se mění v závislosti na rychlosti objektu a jeho pozice v gravitačním poli. Jak rychlost stoupá, čas se zkracuje a zhušťuje: zpomalí jakoby na úroveň "zastavení".

Pokusme se to vysvětlit příkladem daným Einsteinem. Představme si dvojčata, jedno z nich zůstane na zemi zatímco druhé odcestuje do vesmíru při rychlosti podobné rychlosti světla. Až se cestovatel vrátí, uvidí, že jeho bratr zestárnul mnohem rychleji než on. Je to z toho důvodu, že čas ubíhá o hodně pomaleji pro osobu, která se pohybuje rychlostí blížící se rychlosti světla. Zauvažujme nad otcem, který cestuje ve vesmíru a jeho synem, který zůstane na zemi. Když otec odcestoval, bylo mu dvacet sedm let a jeho synovi byly tři roky. Když se otec vrátil na zem o třicet let později (pozemských let), bylo mu pouze třicet, zatímco jeho synovi už bylo třicet tři let.35 Tato relativnost času není způsobena zpomalením nebo zrychlením hodin nebo zpomalením mechanické pružiny. Ale jde spíše o následek rozlišných operačních období celého systému materiální existence, který se prohlubuje až k pod-atomovým částicím (pozn. překl. částice menší než je atom). Jinými slovy dotyčná osoba nebude prožívat zkracování času, jako kdyby se jednalo o zpomalený film. V tomto prostředí, kde se čas zkracuje, úplně všechno, ať srdeční tep, obnova buněk, tak i funkce mozku atd., bude fungovat pomaleji než u nejpomalejší osoby na zemi. Nicméně dotyčná osoba prožívá svůj život, aniž by si vůbec zkracování času všimla. Teprve až dojde k porovnávání, pak bude možné si účinků zkracování všimnout.

Relativnost V Koránu

Tato zjištění moderní vědy nás vedou k závěru, že čas není absolutní fakt, jak tvrdí materialisté, ale jen relativní vnímání. Nejzajímavější na tomto faktu objeveným vědou teprve ve 20. století je, že byl lidstvu odhalen již před čtrnácti stoletími a to v Koránu. Korán na relativnost času odkazuje v různých verších.

V Koránu je možné najít mnoho veršů o tomto vědecky podloženém faktu, že čas je psychologické vnímání závislé na událostech, prostředí a podmínkách. Korán například informuje, že lidský život je velmi krátká doba:

V ten den, kdy On vás zavolá a vy odpovíte voláním chvály Jeho, usoudíte, že zůstali jste (na tomto světě) jen maličko (Kapitola 17: Noční cesta, Verš 52).

A v den, kdy Bůh je shromáždí, bude jim připadat, jako by na zemi nestrávili ani hodinu jednu ze dne, a poznají se vzájemně (Kapitola 10: Jonáš, Verš 45).

Některé verše ukazují, že lidé vnímají čas různě a někdy považují velmi krátkou dobu za velice zdlouhavou. Následující rozhovor lidí v Onen Soudný Den je toho dobrým příkladem:

A pak se Bůh otáže: „Jaký počet let jste na zemi setrvali?“ Odpovědí: „Setrvali jsme tam den či jeho část. Zeptej se těch, kdož počítat umějí!“ I odpoví: „Setrvali jste tam pouze dobu nepatrnou, ach, kéž byste byli věděli! (Kapitola 23: Věřící, Verš 112-114).

V jiných verších Bůh uvádí, že čas plyne v různých prostředích jiným tempem.

A vyžadují na tobě, abys uspíšil příchod trestu, avšak Bůh slib Svůj nezruší. A jeden den je věru u Pána tvého jako tisíc let z těch, jež vy počítáte (Kapitola 22: Pouť, Verš 47).

Stoupají k němu po nich andělé i duch v den, jehož délka let padesát tisíc měří (Kapitola 70: Stupně, Verš 4).

On rozkaz z nebe na zem usměrňuje a ten pak k Němu vystoupí v den, jehož délka - podle počítání vašeho - tisíc let činí (Kapitola 32: Padnutí na zem, Verš 5).

Tyto verše jasně zdůrazňují relativnost času. Tento důkaz, který byl teprve nedávno vědci ve 20. století odhalen, byl komunikován lidem již před 1,400 lety v Koránu. Toto je znamení, že Korán byl seslán od Boha, který ovládá všechen čas a prostor.

Mnoho jiných veršů v Koránu odhaluje, že čas je vjem. Je to obzvláště evidentní v příbězích. Bůh například nechal společníky jeskyně, kteří patřili ke skupině věřících lidí zmíněných v Koránu, v hlubokém spánku po více než tři století. Když se tito lidé vzbudili, mysleli si, že prospali pouze krátkou chvilku a nedokázali odhadnout, jak dlouho vlastně spali:

A zakryli jsme uši jejich v jeskyni té během roků mnohých, potom jsme je vzkřísili, abychom poznali, která z obou stran lépe odhadne délku pobytu jejich (Kapitola 18: Jeskyně, Verš 11-12).

A tak jsme je vzkřísili, aby se jeden druhého vyptávali. I pravil jeden z nich: „Jak dlouho jsme zde setrvali?“ Odpověděli: „Setrvali jsme zde den či část dne jednoho.“ (Nakonec) řekli: „Pán náš zná nejlépe, jak dlouho jsme zde zůstali… (Kapitola 18: Jeskyně, Verš 19).

Situace, o které se hovoří v níže uvedeném verši, také dokazuje, že čas je ve skutečnosti pouze psychologický vjem:

Anebo jsi neviděl toho, jenž prošel okolo místa, jež zničeno bylo do základů, a zvolal: „Jak by mohl Bůh opět přivést k životu toto město poté co je mrtvé?“ A usmrtil jej Bůh na sto let, potom jej vzkřísil a zeptal se jej: „Jak dlouho jsi takto setrval?“ Odvětil: „Setrval jsem tak den anebo část dne.“ - „Nikoliv,“ odvětil Pán, „setrvals tak sto let. Pohleď na potravu svou a nápoj svůj - nejsou zkaženy! A pohleď na osla svého! A věru jsme tě učinili znamením pro lidi. A pohleď na tyto kosti, jak je zvedneme a potom je masem obalíme!“ A když se mu to stalo jasným, zvolal: „Nyní vím, že Bůh je mocný nad věcmi všemi!“ (Kapitola 2: Kráva, Verš 259).

Tento verš jasně zdůrazňuje, že Bůh, který čas stvořil, jím není omezen. Na druhou stranu člověk je časem, který mu Bůh stanovil, svázán. Z veršů je vidět, že člověk není schopný ani vědět, jak dlouho spal. Za těchto okolností je velmi nesmyslné tvrdit, že čas je absolutní (jak materialisté v jejich dezorientovaném myšlení tvrdí).

Osud

Tato relativnost času objasňuje velmi důležitou věc. Relativnost je tak proměnná, že období, které se nám jeví, že mělo trvání miliardy let, mohlo z jiného pohledu trvat jen vteřinu. Navíc enormní časová epocha od počátku světa až po jeho konec nemusela trvat ani vteřinu, ale jen zlomek vteřiny v jiné časové dimenzi.

Toto je vlastní základ u pojmu o osudu - pojmu, kterému většina lidí dobře nerozumí, obzvláště materialisté, kteří ho popírají úplně. Osud je dokonalá znalost všech událostí minulosti nebo budoucnosti, kterou vlastní jenom Bůh. To, proč většina lidí nechápe autentičnost osudu, je protože pochybují o tom, že by Bůh dopředu věděl o událostech, které se ještě neuskutečnily. Nicméně "tyto události jsou ještě neuskutečněné" pouze podle nás. Bůh není vázán časem nebo prostorem, neboť je Sám vytvořil. Z tohoto důvodu je pro Boha minulost, budoucnost, a přítomnost stejná; pro Něj už všechno nastalo a skončilo.

Lincoln Barnett vysvětluje v knize Vesmír a Dr. Einstein, jak Teorie Obecné Relativity k tomuto závěru dospěla. Podle Barnetta, vesmír lze "udržen v jeho celistvé velkoleposti pouze díky vesmírnému intelektu".36 Vůle, kterou Barnett nazývá "vesmírný intelekt", je moudrost a znalost Boha, který celému vesmíru triumfuje. Stejně jako my snadno vidíme začátek, střed, konec a všechny jednotlivé mezičlánky pravítka jako jeden celek, Bůh vidí čas, kterému jsme podmíněni, jako jeden okamžik přímo od jeho začátku až k jeho konci. Avšak lidé vidí svůj osud, který pro ně Bůh stanovil, až podle toho, jaké životní události jim čas přináší.

Je také důležité upozornit na povrchnost týkající se překrouceného chápání osudu, která v naší společnosti převládá. Tato zkreslená víra v osud je pověra, která propaguje, že Bůh sice pro každého člověka určil "osud", ale lidé tento osud mohou někdy změnit. Například lidé ledabyle prohlašují, že pacient „odvrátil svůj osud“, protože málem zemřel. Nikdo není schopný změnit svůj osud. Člověk, který málem zemřel, se smrti vyvaroval, protože ještě nenastal jeho čas. Paradoxně tito lidé, kteří klamou sami sebe tvrzením, že „porazili svůj osud“, by měli tvrdit, že to naopak právě byl jejich osud, že přežili.

Pro Boha je osud věčná znalost. Bůh vidí čas jako jediný moment a ovládá všechen čas i prostor. Pro Boha je vše předurčené a dokončené osudem. Z Koránu se lze také dozvědět, že pro Boha existuje pouze jeden čas: některé incidenty, které se nám jeví, že se teprve budou dít v budoucnosti, jsou v Koránu popsány takovým způsobem, jako by se staly už dávno. Například verše, které popisují vyúčtování, které lidé budou muset před Bohem v posmrtném životě obhajovat, jsou uvedeny jako události, které se dávno udály:

A bude zatroubeno na pozoun poprvé a budou zasaženi všichni, kdož na nebesích a na zemi jsou, kromě těch, které Bůh bude chtít ušetřit. A potom bude zatroubeno podruhé, a hle, vstanou všichni a budou se rozhlížet. A rozzáří se země světlem Pána svého a rozložena bude kniha; a předvedení budou proroci a svědkové a bude rozsouzeno mezi nimi podle pravdy a nebude jim ukřivděno… A budou hnáni ti, kdož nevěřili, do pekla po skupinách… A budou pobídnuti ti, kdož byli bohabojní vůči Pánu svému, do ráje po skupinách. (Kapitola 39: Skupiny, Verše 68-73)

Jiné verše týkající se tohoto předmětu:

A každá duše se dostaví majíc s sebou průvodce a svědka jednoho. (Kapitola 50: Qáf, Verš 21)

A nebe se rozpoltí a bude zející toho dne (Kapitola 69: Nevyhnutelná, Verš 16)

A odměnil je za to, co vytrpěli, zahradou rajskou a oděvy z hedvábí; tam na poduškách odpočívat budou a nespatří tam ani slunce žár, ani mráz spalující (Kapitola 76: Člověk, Verše 12-13)

Tehdy předvedeno bude peklo tomu, kdo uvidí (Kapitola 79: Vytrhující, Verš 36)

Dnes však se nevěřícím posmívají ti, kdož věřili (Kapitola 83: Zkracující míru, Verš 34)

A provinilí spatří oheň pekelný a usoudí, že doň budou svrženi a nenaleznou z něho úniku (Kapitola 18: Jeskyně, Verš 53)

(Pozn.překl., záleží na překladu času budoucího a minulého v Koránu)

Jak lze vidět, události, které se budou konat po naší smrti (z našeho hlediska) jsou v Koránu přiblíženy jako příbehy, které se již v minulosti konaly. Bůh není vázán relativním časovým rozpětím, kterým jsme my omezeni. Bůh tyto věci stanovil v bezčasovosti: lidé už tyto věci vykonali a všechny tyto události už byly prožité a skončené. Bůh v následujícím verši sděluje, že je obeznámen s každou událostí, ať velkou či malou, a je zaznamenána v knize.

A ať v jakémkoliv budeš postavení a ať cokoliv budeš z Koránu čísti a ať cokoliv budete z činů dělat, My svědky vašimi budeme, když to budete podnikat a neunikne Pánu tvému ani váha zrnka prachu na zemi a na nebi, ba ani nic menšího či většího - aniž by to bylo zapsáno v Písmu zjevném (Kapitola 10: Jonáš, Verš 61)

Obavy Materialistů

Záležitosti, o kterých tato kapitola pojednávala, jmenovitě o věruhodnosti hmoty, bezčasovosti a bezprostornosti, jsou opravdu velice jasné. Jak již bylo zmíněno, v žádném případě nejde o nějaké filozofické nebo myšlenkové postoje ale o vědecké výsledky, které nelze popřít. Důkazy týkající se tohoto předmětu, stejně jako technická realita, nepřipouští žádné jiné racionální nebo logické vysvětlení: vesmír je iluzivní prostor, který se skládá z hmoty, a ve kterém žijí všechny bytosti. Je to soubor vnímání.

Pro materialisty je to těžké pochopit. Vrátíme-li se například k Politzerovu příkladu o autobusu: i přestože Politzer technicky věděl, že z prostoru vjemů nelze vyskočit ven, připustil to jen v určitých případech. Podle Politzera se události konají v mozku až do srážky s autobusem. Jakmile dojde ke srážce, věci vystoupí z mozku a přemění se na fyzickou realitu. Tento názor má jasnou logickou závadu. Politzer se dopustil stejné chyby jako materialista Johnson, který řekl: „Nakopl jsem kámen a bolí mě z toho noha, z čehož vyplývá, že kámen existuje“. Politzer nepochopil, že šok, který ucítil po srážce, byl také pouhý vjem.

Elementární důvod, proč materialisté tento předmět nedokáží pochopit, je jejich strach z toho, co bude následovat, až to pochopí. Lincoln Barnett hovoří o tom, že někteří vědci se na tento předmět dívají „kriticky“:

Stejně jako filozofové mění postoj a namísto všestranné objektivní reality tíhnou k stínovému světu vjemů, i vědci si začali uvědomovat znepokojující nedostatky smyslů člověka.37

Jakákoliv zmínka naznačující, že hmota a čas jsou vjemy, dokáže materialistům nahnat velký strach, protože tyto dva pojmy jsou pro ně absolutním základem. V určitém smyslu jsou pro ně jako modly k uctívání, protože se domnívají, že oni (materialisté) byli stvořeni díky hmotě a času (procesem evoluce).

Materialisté se zřítí, až zjistí, že všechno je jen vnímaní: vesmír, ve kterém si myslí, že žijí, svět, jejich těla, ostatní lidé a jiní filozofové materialismu s ovlivňujícími názory. Všechno, na čem byli závislí, v co věřili a kde hledali útočiště, najednou zmizí. Pocítí chuť zoufalství, ale opravdové zoufalství zažijí až v Soudný Den, jak je psáno ve verši:

A tehdy se vydají nevěřící na milost Bohu a ztratí se od nich to, co si lživě vymysleli (Kapitola 16: Včely, Verš 87)

Poté se materialisté budou snažit ubezpečit sami sebe o existenci hmoty a budou chtít upevnit „důkazy“ pro jejich obhajobu. Můžou mlátit pěstí do zdi, kopat do kamenů, křičet a ječet, ale před realitou není úniku.

Nejenom že chtějí vypustit tuto realitu z mysli, chtějí také, aby ji vyřadili i ostatní lidé. Je jim jasné, že kdyby lidé všeobecně věděli o skutečné povaze hmoty, lidé by prokoukli primitivní tvář filozofie materialistů a zatvrzelost jejich názorů. Tím pádem by materialistům zanikla půda pod nohama, na které postavili základy jejich tvrzení. Tyto obavy jsou důvodem, proč je diskuze na toto téma tolik rozrušují.

Bůh uvedl, že strach nevěřících bude mnohem intenzivnější v Onen Den. V Soudný Den budou osloveni:

V den, kdy je všechny shromáždíme, řekneme těm, kdož byli modloslužebníky: „Kde jsou ti, které jste k Bohu přidružovali a jež jste si vymyslili?“ (Kapitola 6: Dobytek, Verš 22)

Poté nevěřící budou svědky toho, jak je jejich majetek, děti a důvěrní přátelé, o kterých si mysleli, že jsou skuteční a považovali je za důležitější než Boha, opustí a vypaří před očima. Bůh nás o tom informuje ve verši:

Pohleď, jak sami proti sobě lžou a jak je opustili ti, které si vymysleli (Kapitola 6: Dobytek, Verš 24).

Co Získají Věřící

Zatímco fakt, že hmota a čas jsou vjemy, materialisty zneklidňuje, pro věřící je opak pravdou. Věřící lidé jsou šťastní, že znají tajemství hmoty, protože tato realita je klíčem ke všem otázkám. Tímto klíčem lze odemknout všechny záhady. Člověk snadněji pochopí věci, které měl předtím potíže porozumět.

Je snadnější zodpovědět otázky, o kterých již byla řeč: otázky smrti, ráje, pekla, budoucnosti, měnících se dimenzí a otázek jako: „Kde je Bůh?“, „Co bylo před Bohem?“, "Kdo Boha stvořil?“, „Jak dlouhý bude život v hrobě?“, “Kde nebe a peklo?“ a „Kde se nachází nebe a peklo právě teď?“.

To, jak Bůh dokázal stvořil celý vesmír z ničeho nic, bude natolik jasné, že se tato záhada ohledně otázek „kdy?“ a „kde?“ stane bezvýznamnou, protože čas ani prostor nebudou hrát žádnou roli. Až bude pochopena bezprostornost, bude jasné, že peklo, nebe a zem jsou vlastně stejné místo. Až bude pochopena bezčasovost (věčnost), pak bude jasné, že ke všemu dochází ve stejném okamžiku: na nic se nečeká a čas neubíhá, protože všechno se už stalo a skončilo.

Až se tato záhada zakope, bude svět pro věřící jako nebe. Všechna nešťastná podstatná trápení, úzkost a strach zmizí. Člověk pochopí, že celý vesmír má jednoho Panovníka, který mění celý fyzický svět, jak se mu zlíbí a jediné, co byl měl člověk udělat, je se k Němu obrátit. Poté se zcela podřídí Bohu „aby se zasvětili (Jeho službě)“ (Kapitola 3: Rod Imranův, Verš 35).

Pochopí-li člověk tuto záhadu, přinese mu to největší zisk na světě.

Vedle této záhady Korán odhaluje další velmi důležitou realitu: že Bůh je blíže člověku než jeho tepna krční (Kapitola 50: Qáf, Verš 16). Každému je známo, že krční tepna je uvnitř našeho těla. Co by mohlo být člověku blíže než jeho vnitro? Tato situace lze nejlépe vysvětlit na realitě bezprostornosti. Jakmile člověk porozumí této záhadě, bude mu výše zmíněný verš jasnější.

Je to jednoduchá pravda. Je nutné pevně ustanovit, že kromě Boha neexistuje žádný pomocník nebo poskytovatel. Kromě Boha neexistuje nic; On je jediná absolutní existence, u které můžeme hledat útočiště, žádat o pomoc a počítat s odměnou.

Kamkoli se otočíme, Bůh je přítomen.

 

“Sláva Tobě” řekli, “my máme vědení jen o tom, čemus nás Ty naučil,
neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!”
(Korán, 2:32)

 

Notes

29. Francois Jacob, Le Jeu des Possibles, University of Washington Press, 1982, p.111.

30. Lincoln Barnett, The Universe and Dr. Einstein, William Sloane Associate, New York, 1948, pp. 52-53.

31. Ibid., p.17.

32. Ibid., p.58.

33. Paul Strathern, The Big Idea: Einstein and Relativity, Arrow Books, 1997, p. 57.

34. Lincoln Barnett, The Universe and Dr. Einstein, William Sloane Associate, New York, 1948, p.84.

35. Ibid., pp.17-18.

9 / total 9
You can read Harun Yahya's book Život Na Tomto Světě online, share it on social networks such as Facebook and Twitter, download it to your computer, use it in your homework and theses, and publish, copy or reproduce it on your own web sites or blogs without paying any copyright fee, so long as you acknowledge this site as the reference.
About this site | Make your homepage | Add to favorites | RSS Feed
All materials can be copied, printed and distributed by referring to this site.
(c) All publication rights of the personal photos of Mr. Adnan Oktar that are present in our website and in all other Harun Yahya works belong to Global Publication Ltd. Co. They cannot be used or published without prior consent even if used partially.
© 1994 Harun Yahya. www.harunyahya.com - info@harunyahya.com
page_top